Zápisky z výcvikového tábora v Hejnicích

Sobota 25. července

Už od rána u nás bylo rušno, dvounožci kmitali po baráku, snášeli věci na hromadu, páníček to pak cpal do auta a tý bedny, co měl na střeše (říkal tomu rakev, ale to se mi nelíbí) až jsem dostala strach, že pro nás (mně a toho našeho puberťáka z Bretaně) nezbyde místo a nechají nás doma. Ale nakonec jsme se vešli do kufru a jen s tříhodinovým zpožděním jsme vyrazili do Hejnic na tábor. Já tam byla už vloni a moc se mi tam líbilo. Cesta byla v tom teple náročná, ale bez větších problémů jsme tam dorazili. S náma jela druhým autem ještě Ilonka s Fráňou – to je taková protivná rotvajlerka, kterou teda fakt nemusím. No a v Novým Městě pod nějakým stromem se k nám přidala Iva s Matějem. Do Hejnic to byl už jen kousek a zamířili jsme hned na cvičák, abychom věděli co a jak.

Na plánu byli plochy – jeli jsme nad Hejnice k hřbitovu a tam v lesíku jsme hledali ty ztracený lidičky. Na poprvé se mi to moc nepovedlo a tak mně to ten šéf od místních hasičských psovodů nechal zopakovat. Podruhé už jsem se nenechala zahanbit a tak i ten můj dvounožec byl spokojenej. No a pak jsme se ubytovali. K mému velkému překvapení žádnej stan, ale apartmánek, takže budeme letos v suchu (nakonec ho bylo až moc). Dvounožci nám tam postavili klece a kenelky a vystlali je pelechy. Asi se mi tady bude líbit.

Neděle 26. července

Dneska už to začalo naostro. Hned časně zrána mně dvounožec vytáhnul na stopu. Ještě jsem měla zalepený voči a von už by chtěl extra výkony. No je pravda, že jsem nechtěla zalehávat předměty, ale o všech jsem věděla. Dvounožec pořád něco brblal a pak se s Pavlem domlouvali, že příště to udělají jinak. No uvidíme.

V devět měli dvounožci sraz u cukrárny, kafíčkovali, cpali se párkem v rohlíku a tak, a až někdy v půl desáté jsme vyrazili cvičit. Byli jsme zas v té textilce v Hejnicích. Nejdřív nám vrchní dvounožec schoval ženskou v takový dlouhý tmavý chodbě v nějakým výklenku. Tem už to šlo, ale muselo se tam jít takovou tmavou chodbou, byla tam voda a úzký prkno, co se mi furt hýbalo pod packama, no prostě fuj přístup. V druhým kolem mi toho člověka od včel schovali do takovýho výklenku ve vybouraný díře. Všude tma, táhlo tam, ale našla jsem ho a dvounožec byl spokojenej.

Odpoledne nás čekala poslušnost. Z loňska jsem si pamatovala, že některý překážky jsou úplně jiný než u nás a tak mně nic nepřekvapilo. Dobře jsem se bavila, když jsem viděla ty psí borce, co suverénně naběhli na kladinu zavěšenou na řetězech a hned po seskočení z náběhu si nabili hubu. Taky se mi to vloni stalo, ale teď už jsem byla opatrná a mohla jsem frajeřit, že to nic není. I bretaň poprvé slítnul.

Pondělí 27. července

Po obligátní snídani u cukrárny jsme se tentokrát vydali na delší cestu do Hrádku nad Nisou. Když jsme zaparkovali, vzpomněla jsem si, že vloni jsme tam byli taky. Nejdříve jsme makali v bývalé kotelně – poprvé človíčka zazdili do takové díry v rohu. Cejtila jsem to, ale nebyla jsem si úplně jistá, ale páníček byl kus ode mně a koukal někam jinam a tak jsem se musela rozhodnout sama a fakt to tam bylo, tak jsem měla radost a dvounožec taky. V druhým kole ho zase schovali do nějaký šachty pod kotlem. Našla jsem ho sama a vydržela jsem štěkat, než se dvounožec za mnou dokodrcal.

Potom jsme se přesunuli do nějakýho skladu pneumatik. Hele, to bylo něco příšernýho. Smrad z gumy, samý ohromný pneumatiky (byly velký skoro jak můj dvounožec)a teď tam někoho hledej. Chtěli po mně, abych vyskočila nahoru, nakonec mi dvounožec pomohl, ale nožky se mi klepaly, jak se to celý hýbalo a nebylo tam moc vidět. Prostě hrůza!!! No našla jsem, ale byl to teda děsnej zážitek. Pak už jsem tam běhala po pevný zemi a to bylo hned vo něčem jiným. No mezi náma jsem byla ráda, když jsme skončili a jeli jsme pryč. Ten den už byl pak klid a mohli jsme si pěkně schrupnout.

Úterý 28. července

Časné ráno jsme opět zamířili na stopy. Pavel mi našlápl dlouhou rovnou stopu, na který vytrousil spoustu předmětů.  Podle mýho dvounožce to už bylo lepší, ale něco ještě mleli o poslušnosti a tak. Z toho jsem usoudila, že asi úplně spokojenej nebyl. Tak ať si jde po ránu čuchat a válet se v trávě sám.

Po obligátní snídaňové vsuvce jsme opět zamířili do Helany.  V prvním kole to bylo pro mě docela jednoduchý. Figurant byl schovanej v rohu za takovou deskou, a protože jsem šla první, tak jsem to docela rychle dohledala. Jak tam byl ale dlouho, tak už to prej bylo cítit skoro všude a blbě se to hledalo. V druhém kole mi ho schovali do postavenejch dřevěnejch schodů, který přirazili ke zdi. To už mi dalo docela práce, ale spolehla jsem se na svůj nos a našla jsem.

Odpoledne nás opět nahnali na plac na poslušnost, že prej to potřebujem jako koza drbání. Dneska došlo i na dvounožce, museli se jít učit pracovat s nějakou džípíeskou, aby se dokázali lépe orientovat v terénu. Já si teda myslím, že když se maj ztratit, tak to dokážou i s tou krabičkou.

Středa 29. července

Dneska bylo všechno jinak, žádný štěkání, ale podle tý džípíesky jsme vyrazili za Hejnice a měli jsme dorazit ve stanovený čas na určené místo. Fakt jsme se neztratili a na místo jsme dorazili včas. U potoka byla samá skála a z jedný viseli i nějaký provazy. Prej se bude slaňovat. Říkala jsem si. Ať si dělaj, co chtěj. Když jsem ale viděla Míšu, že se spouští ze skály se psem uvázaným u pasu, tak jsem se docela orosila. Naštěstí můj dvounožec má rozum a tak jsem se jen dívala, jak slaňuje panička s tím naším bretaněm. Sice mi pak vykládal, jaký to byl super zážitek, ale já jsem viděla, jak byl nasštvanej. Vrátili jsme se na cvičák a zase nás čekala poslušnost, ale pak už jsme měli volno.

Čtvrtek 30. července

Dnes jsme opět byli hledat v Helaně. Když už jsem po několikáté za tento tábor našla zase tu samou ženskou, tak jsem si říkala, že už by si taky mohla pořídit mapu, aby se furt neztrácela. No ale to je její problém. Dneska ty úkryty byly ve tmě, ale nebylo to tak nepříjemné jako ve sklepě. Vyhledávali jsme skoro celý den. Navečer jsme se byli ještě proběhnout za Hejnicemi.

Pátek 31. července

Ráno opět stopa, dneska mě ji našlápl páníček a byla pěkně hustá. Vůbec se mi to nelíbilo. Různý přechody, šest lomů, asi osm předmětů – prostě hrůza. A ještě nebyl spokojen s tím, jak jsem šla. Na programu dne byla voda, ale naši dvounožci se rozhodli pro „kulturu“ Byli se podívat v hejnické bazilice a po obědě jsme vyrazili na výlet do Frýdlantu. Jenže velké zklamání. Psi se nesměli k zámku ani přiblížit a tak po vyvenčení nás dvounožci nechali v autě a šli se tam podívat sami. Musím říct, že se vrátili brzo – do zámku se nepodívali (nádvoří je přístupné jen v rámci prohlídek) a tak zámek jen obešli, vypili si kafíčko a jeli jsme zpátky.

Sobota 1. srpna

Dvounožci dneska od rána bláznili, všechno balili, uklízeli a tak nám bylo jasný, že se pojede domů. Už jsme se s bretaněm docela těšili. Jenže jsme nejeli daleko. Jen na parkoviště k Libverdě a čekali nás ještě závěrečné plochy. Naštěstí mi nevymysleli nic komplikovaného a tak jsem si pro radost zaštěkala, dvounožci se pak ještě naobědvali a zamířili jsme domů.

Mně se ten tábor moc líbil, dvounožci byli taky spokojení, chválilisi, jak jsou tady všichni vstřícní a ochotní a ještě prej je sranda – to já nedovedu posoudit, ale když to říkaj, tak to tak asi bylo. A za rok prej pojedeme zase, když to bude možné. Tak se mějte, pac a haf, haf, haf.

Idea z Třešňáku, fena německého ovčáka vlastní tlapkou